Chapter Text
Nedávalo to smysl. Tomu pohledu rozuměl, ale do celkové situace se nehodil. Kdyby nad ním aspoň tolik nepřemýšlel, třeba by se význam vyjevil sám.
Proč se na něj Zevran díval, jako by to byla jeho vina?
Alistair vstal a přešel ohniště, přitahován párem medových očí jako můra.
„Co to děláš?“ zeptal se. Zevran sklonil hlavu a předloktím si otřel čelo. Na prstech ruky měl krev.
Taras Tabris, vůdce jejich skupiny, seděl na zemi před antivanským elfem, nepřítomně cumlal zmuchlanou látku v ústech a na kolenou žmoulal košili. Po špinavé kůži mu pot kreslil říčky a jezera.
Zevran neodpověděl. Sehnul se, oběma rukama se dotýkal Tarasových zad. Když vytáhl do vzduchu jehlu s hedvábnou nití, Alistair pochopil.
„U Stvořitelova dechu,“ řekl procítěně. „Tohle… Tohle se dá udělat i jinak.“
Zevranův pohled, ten konkrétní pohled, se vrátil. V hezké, úzké tváři se všechny rysy vyhladily. Pevně, trochu přezíravě, částečně smířeně, si ho měřil.
„Dá, ale lektvary došly, masti došly a Taras je jediný, kdo je může vyrobit. A aby je mohl vyrobit, musí se dát aspoň trochu do pořádku,“ vysvětlil celkem zbytečně. Pak se ušklíbnul. „Ale nemusíš se bát – ten provizorní roubík v jeho ústech jsem vymáchal v makovém mléce.“
Alistairovi poklesla čelist. Taras vypadal jako kluk, kterému sotva přestal přeskakovat hlas. Nikdy věk u elfů neuměl odhadnout a nedostal příležitost se na Tarasův zeptat, ovšem nemohl být o moc starší než on. Vidět ho zdrogovaného, to ho šokovalo. Vážně, Zevran neměl vůbec žádné skrupule. Taras se nepřítomně usmál, šikmé oči přimhouřené. Kdyby vrah vytáhl dýku a bodl ho do zad, ani by si nevšiml.
Některá z těch myšlenek se musela Alistairovi odrazit ve tváři, protože Zevran odfrkl a založil ruce na hrudi.
„Kdybych ho chtěl omámit a zabít, neobtěžoval bych se zašíváním,“ řekl. „Vidíš? Už je celý tvůj,“ dodal a ustoupil. Alistair nedůvěřivě poklekl a pomohl Tarasovi do košile. Potom nastavil ruku a elf do ní jako poslušné dítě vyplivl hadřík. Znechuceně ho odhodil do ohně. Zev to nekomentoval. Měl zase svou pevnou, znuděnou tvář, která Alistairovi říkala: Je to všechno tvoje vina.
Alistaira napadlo, že si to jen představuje. Že chce, aby tam vina byla, protože vinu cítí. Ať tak či onak, znepokojovalo ho to. Nikdo, kdo s ním cestuje tak krátce, by mu neměl vidět až do srdce.
Uložil Tarase do stanu a ujistil se, že nekrvácí. Když nic jiného, Zevran odvedl vážně dobrou práci.
„Tvoje vlasy… jako úsvit v Antivě,“ zahihňal Taras. „Zev to říkal,“ hihňal se dál. Alistair protočil oči a přikryl ho kožešinou. Elf se zachumlal a za pár minut usnul.
Alistair se usadil u vchodu do Tarasova stanu a neopustil své místo až do rána. Celou tu dobu se nezbavil dojmu, že ho sledují dvě medové oči, zářící ve tmě.